V Praze dne 2.5.2003

 

 

Městskému soudu v Praze

Spálená 2

 

120 00  Praha 2

 

 

 

 

Žalobce:                 Společnost pro trvale udržitelný život, jihočeská regionální pobočka,

                              občanské sdružení dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů

                              se sídlem Pražská čp. 223, 390 01 Tábor, IČ: 70908231

                             

                              zast. Mgr. Martinem Soukupem, advokátem

                              se sídlem Na Rybníčku 16, 120 00  Praha 2        

 

 

 

 

 

 

Žalovaný:                Ministr obrany České republiky

                              se sídlem na adrese

                              Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 161 00  Praha 6

                             

 

 

 

 

 

 

                                                           Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu

                                                           podle části třetí zákona č. 150/2002 Sb.

 

 

 

 

 

D v o j m o

 

 

Kolek 2.000,- Kč

 

Plná moc

Přílohy dle textu


 

I.

 

Žalobce dne 20.1.2003 podal písemně Ministerstvu obrany ČR, odboru pro nakládání s nepotřebným majetkem žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „InfZ“). V žádosti se žalobce domáhal poskytnutí výsledků veřejné obchodní soutěže na prodej nepotřebného vojenského materiálu ze zásob Ministerstva obrany vyhlášené v roce 2002 s uvedením vítězných subjektů a se zeměmi cílového určení (v případě vývozu nepotřebného materiálu do zahraničí) prodaného vojenského materiálu.

 

Povinný subjekt – Ministerstvo obrany ČR žádosti o poskytnutí informací nevyhověl, aniž by vydal rozhodnutí předpokládané v § 15 odst. 1 InfZ, které by obsahovalo náležitosti dle § 15 odst. 2. Ředitel odboru pro nakládání s nepotřebným majetkem MO ČR pouze zaslal dne 31.1.2003 žalobci přípis čj.11645/32/2003-7947, který neobsahoval náležitosti rozhodnutí a z něhož vyplývá, že povinný subjekt žadateli informace neposkytuje s odvoláním na obchodní tajemství.

 

Žalobce proto podal proti postupu povinného subjektu dne 19.2.2003 rozklad, v němž se ohrazuje jednak proti důvodům pro odepření informací, jednak proti nedodržení formálního postupu vyřizování žádostí o informace. V rozkladu žalobce navrhl, aby ministr obrany ČR jako orgán příslušný k rozhodnutí původní „rozhodnutí“ o neposkytnutí informací změnil a požadované informace poskytl.

 

 O rozkladu ministr obrany ČR dosud nerozhodl, a v souladu s § 16 odst. 3 věta druhá InfZ se tedy má za to, že rozklad žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Lhůta pro vyřízení rozkladu uplynula dne 8.3.2003, následující pracovní den 10.3.2003 se proto považuje za den doručení rozhodnutí.

 

Vzhledem k tomu, že sdělení Ministerstva obrany neobsahuje řádné náležitosti rozhodnutí, je žalobce nucen toto sdělení napadnout v celém rozsahu.

 

Důkaz :   žádostí o poskytnutí informace z 20.1.2003

                přípisem MO ČR ze dne 31.1.2003

                rozkladem žalobce ze dne 19.2.2003

 

 

II.

 

Touto žalobou proti rozhodnutí správního orgánu se v zákonné a běžící lhůtě žalobce domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí a rozhodnutí orgánu prvého stupně, když tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím a rozhodnutím orgánu prvého stupně zkrácen na svých právech (konkrétně na ústavním právu na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále na právu na informace podle upřesňujících ustanovení InfZ) a že napadené rozhodnutí i rozhodnutí orgánu prvého stupně bylo vydáno v rozporu se zákonem. Žalobce napadá uvedené rozhodnutí v plném rozsahu. Svou žalobu zdůvodňuje následovně:

 

 

1.      Žalovaný správní orgán nesplnil formální požadavky zákona o poskytování informací, když nevydal v řádné formě rozhodnutí předpokládané ustanovením § 15 odst.2 InfZ. Sdělení orgánu 1.stupně neobsahuje zejména označení právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno, neobsahuje řádné odůvodnění každého jednotlivého omezení práva na informace a neobsahuje ani poučení o případném opravném prostředku. Jako takové bylo sdělení fakticky nepřezkoumatelné a nadřízený orgán je měl buď zrušit a vrátit nebo změnit a řádným rozhodnutím požadované informace poskytnout. Rozkladový orgán, tj. ministr obrany ČR však ve věci podaného rozkladu vůbec nerozhodl.

 

 

2.      Žalovaný správní orgán i orgán prvého stupně posoudily věc po právní stránce nesprávně. Žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný se nikterak nevyrovnal s argumenty uvedenými v rozkladu žalobce. Ministerstvo obrany ČR přitom neposkytnutí informací odůvodnilo pouze obecným odkazem na to, že výsledky obchodní veřejné soutěže lze oznámit pouze účastníkovi, který podal návrh do soutěže. Dále pouze obecně uvádí, že s odkazem na zákon č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem mají požadované informace povahu obchodního a služebního tajemství. Žalobce oproti tomu argumentuje, že ve smyslu     § 9 odst.1 InfZ se při poskytování informace, která se týká používání prostředků státního rozpočtu anebo nakládání s majetkem mj. státu, nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství. Zveřejnění informace o odprodeji nepotřebného vojenského materiálu ze státních rezerv je podle názoru žalobce zcela legitimně ve veřejném zájmu a nelze ji neposkytovat z důvodu příliš extenzivního výkladu institutu obchodního či služebního tajemství. Tvrzení povinného subjektu, že informace o výsledcích obchodní veřejné soutěže lze poskytnout pouze účastníku, který návrh podal, nemá oporu v žádném právním předpise.

 

Odepření přístupu k požadovaným informacím (neposkytnutí informací) se přitom rovná odepření informací o tom, jak účelně, resp. jak neefektivně jsou vynakládány prostředky z veřejného rozpočtu, a je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí z 21.1.1999 ve věci Fressoz et Roire vs. Francie).

 

 

3.      Žalovaný dále zcela ignoroval ustanovení § 12 InfZ, který povinným subjektům ukládá provádět všechna omezení práva na informace tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Měl-li správní orgán za to, že některé žalobcem požadované údaje nelze z jím uváděných důvodů poskytnout, měl tyto oddělit od údajů, které poskytnout lze (např. sdělení alespoň základních informací), což v rozporu se zákonem neučinil.

 

 

 

III.

 

       Na nákladech řízení účtuje žalobce zaplacený soudní poplatek ve výši stanovené v položce 14a odst. 2 písm. a) sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, tj. 2000,- Kč, odměnu právního zastoupení dle § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění ve výši 3.500,- Kč a 2 x režijní paušál dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění po 75,- Kč, celkem tedy 5.650,- Kč.

 

 

 

 

IV.

 

            S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby soud postupoval dle § 78 odst. 1, 3, 4 soudního řádu správního a vydal následující rozsudek:

 

I.                   Rozhodnutí Ministra obrany ČR, kterým dle § 16 odst. 3 věta druhá zákona    č. 106/1999 Sb., v platném znění, zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR č.j. 11645/32/2003-7947 ze dne 31.1.2003 a toto rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdil, se zrušuje.

 

II.                Rozhodnutí Ministerstva obrany ČR č.j. 11645/32/2003-7947 ze dne 31.1.2003 se zrušuje.

 

III.             Věc se vrací Ministerstvu obrany ČR k dalšímu řízení.

 

IV.              Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady soudního řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

Mgr. Martin Soukup, v.z.

 

                                   Společnosti pro trvale udržitelný život,

                                   jihočeská regionální pobočka