V Praze dne 2.5.2003

Městskému soudu v Praze

Spálená 2

120 00 Praha 2

Žalobce: Společnost pro trvale udržitelný život, jihočeská regionální pobočka,

občanské sdružení dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů

se sídlem Pražská čp. 223, 390 01 Tábor, IČ: 70908231

zast. Mgr. Martinem Soukupem, advokátem

se sídlem Na Rybníčku 16, 120 00 Praha 2

Žalovaný: Ministr zahraničních věcí České republiky

se sídlem na adrese

Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Loretánské nám. 101/5, 118 00 Praha 1

Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu

podle části třetí zákona č. 150/2002 Sb.

D v o j m o

Kolek 2.000,- Kč

Plná moc

Přílohy dle textu

Žalobce dne 20.1.2003 podal písemně Ministerstvu zahraničních věcí ČR žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „InfZ“). V žádosti se žalobce domáhal poskytnutí fotokopií vyjádření MZV ČR k žádostem právnických osob o udělení povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem podle § 6 odst.2 zákona č. 38/1994 Sb., v roce 2002.

Povinný subjekt – Ministerstvo zahraničních věcí ČR žádosti o poskytnutí informací nevyhověl, aniž by vydal rozhodnutí předpokládané v § 15 odst. 1 InfZ, které by obsahovalo náležitosti dle § 15 odst. 2. Vedoucí oddělení poskytování veřejných informací pouze zaslala dne 4.2.2003 žalobci přípis čj. 1000000/153-2003-OVI, který neobsahoval náležitosti rozhodnutí a z něhož vyplývá, že povinný subjekt žadateli informace neposkytuje a doporučuje se s žádostí obrátit na Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. Vzhledem k tomu, že sdělení neobsahuje řádné náležitosti rozhodnutí, má se podle § 15 odst. 4 za to, že orgán vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel.

Žalobce proto podal proti postupu povinného subjektu dne 19.2.2003 rozklad, v němž se ohrazuje jednak proti důvodům pro odepření informací, jednak proti nedodržení formálního postupu vyřizování žádostí o informace. V rozkladu žalobce navrhl, aby ministr zahraničních věcí ČR jako orgán příslušný k rozhodnutí původní „rozhodnutí“ o neposkytnutí informací změnil a tyto informace poskytl.

O rozkladu ministr zahraničních věcí ČR dosud nerozhodl, a v souladu s § 16 odst. 3 věta druhá InfZ se tedy má za to, že rozklad žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Lhůta pro vyřízení rozkladu uplynula dne 8.3.2003, následující pracovní den 10.3.2003 se proto považuje za den doručení rozhodnutí. Žalobci bylo pouze doručeno opakované sdělení vedoucí oddělení veřejných informací, která však není orgánem oprávněným rozhodovat o rozkladu, že požadované informace nebudou poskytnuty a že věc není v působnosti povinného subjektu.

Důkaz : žádostí o poskytnutí informace z 20.1.2003

přípisem MZV ČR ze dne 4.2.2003

rozkladem žalobce ze dne 19.2.2003

sdělením MZV ČR ze dne 4.3.2003

II.

Touto žalobou proti rozhodnutí správního orgánu se v zákonné a běžící lhůtě žalobce domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí a rozhodnutí orgánu prvého stupně, když tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím a rozhodnutím orgánu prvého stupně zkrácen na svých právech (konkrétně na ústavním právu na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále na právu na informace podle upřesňujících ustanovení InfZ) a že napadené rozhodnutí i rozhodnutí orgánu prvého stupně bylo vydáno v rozporu se zákonem. Žalobce napadá uvedené rozhodnutí v plném rozsahu. Svou žalobu zdůvodňuje následovně:

1. Žalovaný správní orgán nesplnil formální požadavky zákona o poskytování informací, když nevydal v řádné formě rozhodnutí předpokládané ustanovením § 15 odst.2 InfZ. Sdělení orgánu 1.stupně neobsahuje zejména označení právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno, neobsahuje řádné odůvodnění každého jednotlivého omezení práva na informace a neobsahuje ani poučení o případném opravném prostředku. Uvedená forma rozhodnutí je nutná i pro případ, že se žalovaný necítí být ve věci povinným subjektem, kdy by podobné důvody měly být součástí odůvodnění rozhodnutí o neposkytnutí informací. Jako takové bylo sdělení fakticky nepřezkoumatelné a nadřízený orgán je měl buď zrušit a vrátit nebo změnit a řádným rozhodnutím požadované informace poskytnout. Rozkladový orgán, tj. ministr zahraničních věcí ČR však ve věci podaného rozkladu vůbec nerozhodl.

2. Žalovaný správní orgán i orgán prvého stupně posoudily věc po právní stránce nesprávně. Žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný se nikterak nevyrovnal s argumenty uvedenými v rozkladu žalobce. Ministerstvo zahraničních věcí ČR přitom informace neposkytlo a pouze doporučilo žalobci obrátit se s žádostí o poskytnutí vyjádření Ministerstva zahraničních věcí ČR k žádostem o udělení povolení na Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. Je přitom zcela logické, že povinným subjektem k poskytnutí vyjádření MZV ČR k žádostem o udělení povolení je právě MZV ČR, které vyjádření vydává a nikoli jiné ministerstvo. Žádost o poskytnutí kopií vyjádření MZV ČR k žádostem o udělení povolení k zahraničního obchodu s vojenským materiálem byla přitom podle názoru žalobce zcela legitimní a oprávněná, neboť vycházela z platného práva, které v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb., stanoví jednoznačnou, výlučnou a nezastupitelnou působnost MZV ČR vyjádřit se předem ke každé žádosti o povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem, a to z hlediska bezpečnostních zájmů České republiky, s přihlédnutím k obchodním zájmům České republiky. Je zřejmé, že je plně v pravomoci MZV ČR tato vyjádření vydávat, archivovat je a v případě potřeby s nimi seznámit občany České republiky. Vzhledem k tomu, že podle § 6 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., může MPO ČR vydat povolení k obchodu s vojenským materiálu pouze po vydání souhlasného vyjádření MZV ČR, je vydání takového vyjádření i naplněním rozhodovací činnosti MZV ČR ve smyslu § 2 InfZ.

Odepření přístupu k požadovaným informacím (neposkytnutí informací) se přitom rovná odepření informací o tom, jak účelně, resp. jak neefektivně a jakým způsobem jsou vynakládány prostředky z veřejného rozpočtu, a je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí z 21.1.1999 ve věci Fressoz et Roire vs. Francie).

III.

Na nákladech řízení účtuje žalobce zaplacený soudní poplatek ve výši stanovené v položce 14a odst. 2 písm. a) sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, tj. 2000,- Kč, odměnu právního zastoupení dle § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění ve výši 3.500,- Kč a 2 x režijní paušál dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění po 75,- Kč, celkem tedy 5.650,- Kč.

IV.

S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby soud postupoval dle § 78 odst. 1, 3, 4 soudního řádu správního a vydal následující rozsudek:

I. Rozhodnutí ministra zahraničních věcí ČR, kterým dle § 16 odst. 3 věta druhá zákona č. 106/1999 Sb., v platném znění, zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ČR č.j. 100000/153-2003-OVI ze dne 4.2.2003 a toto rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdil, se zrušuje.

II. Rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ČR č.j. 100000/153-2003-OVI, kterým byly ve smyslu § 15 odst.4 zákona č. 106/1999 Sb., v platném znění odepřeny informace, se zrušuje.

III. Věc se vrací Ministerstvu zahraničních věcí ČR k dalšímu řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady soudního řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

Mgr. Martin Soukup, v.z.

Společnosti pro trvale udržitelný život,

jihočeská regionální pobočka