V Praze dne 2.5.2003

Městskému soudu v Praze

Spálená 2

120 00 Praha 2

Žalobce: Společnost pro trvale udržitelný život, jihočeská regionální pobočka,

občanské sdružení dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů

se sídlem Pražská čp. 223, 390 01 Tábor, IČ: 70908231

zast. Mgr. Martinem Soukupem, advokátem

se sídlem Na Rybníčku 16, 120 00 Praha 2

Žalovaný: Ministr průmyslu a obchodu České republiky

se sídlem na adrese

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Na Františku 32, 110 15 Praha 1

Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu

podle části třetí zákona č. 150/2002 Sb.

D v o j m o

Kolek 2.000,- Kč

Plná moc

Přílohy dle textu

Žalobce dne 20.1.2003 podal písemně Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „InfZ“). V žádosti se žalobce domáhal

1) zpřístupnění seznamu udělených licencí (s uvedením jména žadatele, názvu vojenského materiálu a jeho množství, konečném užití zboží) na vývoz a dovoz vojenského materiálu dle § 16 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, v platném znění, za rok 2002,

2) zpřístupnění seznamu zamítnutých žádostí o licenci na vývoz a dovoz vojenského materiálu za rok 2002,

3) zpřístupnění seznamu povolení vydaných MPO ČR pro zahraniční obchod s vojenským materiálem právnickým osobám dle § 6 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, v platném znění, za rok 2002 a o seznam právnických osob, jimž bylo v roce 2002 toto povolení odebráno.

Povinný subjekt – Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR žádosti o poskytnutí informací nevyhověl, a to v žádném z bodů žádosti. O nevyhovění žádosti vydalo MPO ČR rozhodnutí čj. 5666/03/1120 dne 31.1.2003.

Žalobce zastával názor, že zde nebyly dány podmínky pro odmítnutí poskytnutí informací, a proto v souladu s § 16 odst. 1 a odst.5 InfZ podal proti postupu povinného subjektu dne 19.2.2003 rozklad. V rozkladu žalobce navrhl, aby ministr průmyslu a obchodu ČR jako orgán příslušný k rozhodnutí o rozkladu původní rozhodnutí o neposkytnutí informací změnil a tyto informace poskytl.

O rozkladu žalovaný rozhodl dne 7.3.2003 rozhodnutím čj. 12536/03/1000, kdy rozklad zamítl a rozhodnutí orgánu prvního stupně o neposkytnutí informací potvrdil. Toto rozhodnutí, které je předmětem žaloby, bylo žalobci doručeno dne 10.3.2003.

Důkaz : žádostí o poskytnutí informace z 20.1.2003

rozhodnutím MPO ČR ze dne 31.1.2003 čj. 5666/03/1120

rozkladem žalobce ze dne 19.2.2003

rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 7.3.2003 čj. 12536/03/1000

II.

Touto žalobou proti rozhodnutí správního orgánu se v zákonné a běžící lhůtě žalobce domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí a rozhodnutí orgánu prvého stupně, když tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím a rozhodnutím orgánu prvého stupně zkrácen na svých právech (konkrétně na ústavním právu na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále na právu na informace podle upřesňujících ustanovení InfZ) a že napadené rozhodnutí i rozhodnutí orgánu prvého stupně bylo vydáno v rozporu se zákonem. Žalobce napadá uvedené rozhodnutí v plném rozsahu. Svou žalobu zdůvodňuje následovně:

1. Žalovaný správní orgán i orgán prvého stupně posoudily věc po právní stránce nesprávně. Žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný se nikterak nevyrovnal s argumenty uvedenými v rozkladu žalobce.

Žalovaný ve svém rozhodnutí odkazuje na ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a na nař.vl. č. 246/1998 Sb., kterým se stanoví seznamy utajovaných skutečností. Žalobce se domnívá, že z ustanovení tohoto zákona nelze dovodit, že by informace, jejichž poskytnutí požaduje, byly utajovanou skutečností. Žalobce dále vyzdvihuje zásadu stanovenou v § 12 InfZ, která stanoví, že povinný subjekt poskytne veškeré požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Výjimky z povinnosti poskytovat informace však nelze vykládat extenzivně, neboť takový výklad by nepřiměřeně omezoval veřejný zájem na soustavné, účinné a nezastupitelné kontrole státní správy ze strany občanů státu. Žalobce se domnívá, že požadované informace měly být poskytnuty minimálně v částečném rozsahu. Režim utajení se například zcela nepochybně nevztahuje na názvy a další identifikační údaje subjektů, kterým byly licence či povolení poskytnuty, ani na obecné označení druhu vojenského materiálu. Dále jistě nelze z předmětného právního předpisu usuzovat, že se případné utajení vztahuje i na seznam zamítnutých žádostí (bod. 2. žádosti), u nichž je obecně režim utajení zcela zbytečný.

Mezi dalšími důvody pro odmítnutí žádosti žalovaný uvádí zájem na zachování služebního a obchodního tajemství ze strany zaměstnanců ministerstva. Žalobce oproti tomu argumentuje, že požadavek na zveřejnění informací o povolení a licencích k obchodování s vojenským materiálem je z hlediska demokratického fungování právního státu zcela legitimní a je ve veřejném zájmu kontroly fungování státních institucí ze strany veřejnosti. Poskytnutí informace proto nelze odmítnout z důvodu příliš extenzivního výkladu institutu obchodního či služebního tajemství. Takový výklad by vedl k nepřípustnému omezení jednoho ze základních ústavních práv na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

Dále nevyhovění žádosti žalovaný odůvodnil odkazem na ochranu osobních údajů podle § 5 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Podle názoru žalobce se o osobní údaje v tomto případě nejedná, navíc požadavek na ochranu osobních údajů právnických osob není podle účelu zákona tak výrazný jako u osobních a zejména citlivých údajů osob fyzických.

2. I v případě, že by se na informace, které nebyly žalobci žalovaným ani orgánem prvého stupně poskytnuty, vztahoval zákon o ochraně utajovaných skutečností eventuelně zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, orgán prvého stupně pochybil, neboť údaje bylo možné anonymizovat např. postupem podle § 4 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb nebo je poskytnout ve formě obecné informace např. o počtu udělených licencí, o počtu udělených povolení pro obchod apod.. Přístup k anonymizovaným údajům není jakýmkoli právním předpisem omezen.

3. Žalovaný dále zcela ignoroval ustanovení § 12 InfZ, který povinným subjektům ukládá provádět všechna omezení práva na informace tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Měl-li správní orgán za to, že některé žalobcem požadované údaje nelze z jím uváděných důvodů poskytnout, měl tyto oddělit od údajů, které poskytnout lze (např. sdělení alespoň základních informací), což v rozporu se zákonem neučinil.

III.

Na nákladech řízení účtuje žalobce zaplacený soudní poplatek ve výši stanovené v položce 14a odst. 2 písm. a) sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, tj. 2000,- Kč, odměnu právního zastoupení dle § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění ve výši 3.500,- Kč a 2 x režijní paušál dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění po 75,- Kč, celkem tedy 5.650,- Kč.

IV.

S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby soud postupoval dle § 78 odst. 1, 3, 4 soudního řádu správního a vydal následující rozsudek:

I. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR čj. 12536/03/1000 ze dne 7.3.2003, kterým zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR č.j. 5666/03/1120 ze dne 31.1.2003 a toto rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdil, se zrušuje.

II. Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR č.j. 5666/03/1120 ze dne 31.1.2003 o nevyhovění žádosti o poskytnutí informací, se zrušuje.

III. Věc se vrací Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR k dalšímu řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady soudního řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

Mgr. Martin Soukup, v.z.

Společnosti pro trvale udržitelný život,

jihočeská regionální pobočka