Zastavme obchod se smrtí !

Zbrojařský průmysl je po ropném druhým největším průmyslovým odvětvím na světě. Zbrojařské firmy se na veletrzích typu brněnského IDETu prezentují jako seriózní podnikatelé. V mnoha případech se však ukazuje, že jejich obchodní strategií je především vyzbrojování obou stran konfliktu, korupce, porušování embarg, zvyšování vlastního vlivu bez ohledu na důsledky pro mezinárodní bezpečnost, dodávky do zemí, kde zuří občanská válka, a zemí, kde jsou vládnoucími diktaturami porušována lidská
práva.

Zbrojařské firmy tvrdí, že jsou striktně „nestranné“. Realitou však je vyzbrojování obou stran konfliktu. Z obou stran fronty na sebe míří zbraně jednoho výrobce – ať válka skončí jakkoli, vítězem je zbrojařská firma. Tak například Čína vyzbrojovala v době irácko-íránského konfliktu obě válčící armády. V této tradici pokračuje čínská státní firma NORINCO (China North Industrial Corporation) i nadále. V lednu roku 1999 se vyhrotil dlouholetý pohraniční spor, který vedlo Thajsko s Barmou, čehož firma NORINCO okamžitě „obchodně“ využila, a obě země teď na sebe míří čínskými zbraněmi. Ruská státní exportní společnost Rosvoorouzhenie zase současně dodávala zbraně do Turecka i na řeckou část Kypru, mezi nimiž od roku 1974 panují napjaté vztahy. Během války na území bývalé Jugoslávie prodávalo Rosvoorouzhenie své zbraně do Srbska i do Chorvatska. Ruská letadla byla také nedávno prodána jak Etiopii, tak Eritreji, které spolu několik let válčily.

Na zbrojení se ve světě vydává každou hodinu téměř 100 000 000 dolarů. Celkové roční výdaje na zbrojení tak přesahují všechny dluhy všech zemí třetího světa.

Kolem dodávek zbraní se točí obrovské peníze. Je potom pochopitelné, že pro takový obchod udělá firma vše, včetně korupce. Například v roce 1994 zaplatili francouzští výrobci zbraní na úplatcích okolo 2 miliard dolarů jen proto, aby si udrželi své kontrakty. V květnu dalšího roku bylo zahájeno vyšetřování ruského Rosvoorouzhenia na základě podezření z daňových podvodů a korupčních praktik. Také jeden z největších výrobců letadel Lockheed Martin Corp. se v tomtéž roce přiznal k úplatkům, které mu měly zajistit kontrakt na dodávky do Egypta.

Polovina všech vědců na světě pracuje na výzkumu, vývoji a testování nových zbrojních systémů.

Zároveň dochází k propojování zájmů mezi různými průmyslovými odvětvími – právě spojení různorodých korporací (Boeing, United Technologies, General Electric, Coca-Cola, Nike, Exxon Mobil) vede v současné době k znovuoživení obchodu se zbraněmi mezi USA a Indonésií. Indonésie se přitom objevuje na čelných příčkách seznamů Amnesty International dokladujících mimosoudní popravy, „zmizení“, zadržování vězňů svědomí, mučení a špatné zacházení, nespravedlivé procesy či věznění bez obvinění a soudu. Od anexe Východního Timoru diktaturou generála Suharta v roce 1975 tam Indonésie vedla vyhlazovací válku. Porušování lidských práv, korupce a brutální represe proti separatistickým hnutím v Indonésii nebrání zbrojařským firmám s ní obchodovat, právě tak jako nebrání agresivnímu využívaní ropných nalezišť americkými korporacemi. Vše se děje pod hlavičkou Georgem W. Bushem vyhlášené války proti terorismu, s důrazem na „důležité ekonomické, komerční a bezpečnostní zájmy v Indonésii“.

Odhady hovoří o tom, že po celém světě je v současnosti drženo okolo 639 miliónů malých střelných zbraní a každý rok je vyrobeno dalších 8 miliónů kusů.

Rozvojové země, mnohdy sužované vnitřními vojenskými konflikty, jsou oblíbeným odbytištěm zbraní. V roce 2000 tvořily dohody s rozvojovými zeměmi 69% všech dohod
o obchodu se zbraněmi. Největšími dodavateli zbraní do rozvojových zemí jsou USA, Rusko a Francie, přičemž mnoho z těchto zbraní směřovalo kupříkladu na Blízký východ.

Ani embarga na dodávky zbraní vyhlašovaná Radou bezpečnosti OSN či zákony vlastních zemí nejsou pro zbrojaře důvodem k neuskutečnění výnosných obchodů. Tímto způsobem
se na nelegálním trhu v současnosti nachází např. víc jak
500 milionů pěchotních střelných zbraní – na každých dvanáct lidí jedna. Jejich majitelé za posledních deset let způsobili smrt čtyř miliónů lidí, převážně žen a dětí. Porušování embarg souvisí se zvyšováním vlastního vlivu: přes embargo OSN prodala v době apartheidu izraelská státní firma I.M.I. (Israel Military Industries) do Jihoafrické republiky licenci na své útočné pušky Galil. Podobně se k embargu OSN zachovala francouzská firma Dassault Aviation vývozem 32 letounů Mirage F-1 do Libye. V roce 2001 dodalo Rusko přes uvalená embarga
6 stíhacích letounů SUCHOJ SU-27P/UB do Angoly a stejně tak 6 starších bojových letounů MIG-29A/B z zpřebytků ruské armády do Eritrei.

V roce 1998 byla podepsána Ottawská konvence o zákazu výroby a používání pozemních min. K této dohodě se připojila většina zemí světa, včetně České republiky. Státy, ve kterých sídlí největší firmy vyrábějící tento druh zbraní, se k dohodě nehlásí. Například čínská státní firma NORINCO vyrábí nejméně čtyři typy nášlapných min, které díky své nízké ceně jdou dobře na odbyt. Miny vyráběné NORINCem zabíjejí civilisty v Afghánistánu, Angole, Kambodži, Mosambiku, Somálsku. Dalším příkladem je izraelská státní firma I.M.I., která vyrábí dva typy této zákeřné zbraně. Na výrobě nášlapných min se podílí i řada amerických firem. USA stejně jako Čínská lidová republika a Izrael se k Ottawské konvenci nepřipojily.

Dodávky do zemí, kde zuří občanská válka, a do zemí, kde jsou u moci diktátorské režimy, jsou pro zbrojařské firmy nevysychajícím zdrojem financí. Je jisté, že například v Indonésii, Iráku či Rwandě jsou zbraně žádaným obchodním artiklem. Zbrojní obchodníci uzavírají kontrakty s těmito režimy, aniž by brali v potaz mezinárodní a vnitřní politickou situaci nebo se snad ohlíželi na úroveň dodržování lidských práv v dané zemi.

Diktátorský režim Saddáma Husajna v Iráku dodávkami svých zbraní podpořil Sovětský svaz, USA i Francie. Tyto zbraně použil Husajn jak během irácko-íránské války
(1980-1988), tak i proti iráckým Kurdům usilujícím o nezávislost. S týmiž chemickými zbraněmi okupoval v srpnu 1990 Kuvajt. Během tzv. války v Zálivu v roce 1991 se ještě vystupňovala tato (zdánlivě) paradoxní situace, když „spojenci“ ničili vlastní (zastaralou) bojovou techniku na straně „největšího nepřítele od doby Hitlera“. Britské, ruské a čínské tanky, švýcarské obrněné transportéry, ruská letadla
a vrtulníky, francouzské stíhačky a naváděcí systémy protilodních raket nebo americké helikoptéry byly součástí výzbroje irácké armády až do svržení režimu Saddáma Husajna.

Zbrojařské firmy patří ke společnostem s největším ročním obratem. Často dochází k fúzím či prodejům pouze určité části výroby, získávání majoritních podílů v mnoha různých firmách a distribuci výrobků pod jejich názvem. Zachytit všechny pochybné aktivity je tudíž prakticky nemožné.

A co Česká republika?

Bývalé Československo bylo druhým největším výrobcem zbraní ze států Varšavské smlouvy. Po roce 1989 nastal značný útlum zbrojní výroby motivovaný snahou omezit
obchod se zbraněmi, který byl označován jako neetický. Vládní program konverze zbrojního průmyslu počítal takřka s devadesáti procentním útlumem zbrojní výroby do konce roku 1992. Po vzniku samostatné České republiky je od programu útlumu z ekonomických důvodů postupně ustupováno a dochází k renesanci zbrojního průmyslu
a k hledání nových i staronových trhů pro české zbraně. V roce 1997 je založena Asociace obranného průmyslu ČR, která funguje jako lobbistická organizace s cílem podporovat český zbrojní průmysl při zadávaní státních zakázek či při zastupování českých zbrojovek v zahraničí. V roce 1999 se Česká republika stává členem NATO, s čímž souvisí
i nutnost přezbrojení Armády ČR. Na trh se tak dostávají staré použité zbraně z armádních skladů za desítky miliard korun. Navíc od začátku devadesátých let dochází i k přezbrojení Policie ČR. Na trh se zbraněmi se jen ze skladů Ministerstva vnitra dostalo od roku 1993 přes 50 000 samopalů a více než 30 000 pistolí. Po teroristickém útoku 11. září 2001 v USA, kdy se i u nás začalo mluvit o větší kontrole obchodu se zbraněmi, uvolnil český stát z výzbroje policie přes 31 000 samopalů a 13 500 pistolí. V plánu je pak odprodej dalších více než 46 000 policejních pistolí.
Na konci roku 2002 bylo ve vojenských skladech Armády ČR na 120 000 tun munice v účetní hodnotě cca 17, 5 miliardy Kč. Odhaduje se, že do roku 2005 se bude armáda muset zbavit téměř 70 000 tun munice. Otázkou v této souvislosti je, v jakých rukou končí rozprodaná výzbroj Policie ČR a Armády ČR. Prodej zbraní z České republiky podléhá kontrole ministerstva průmyslu a obchodu. To vydává po souhlasném vyjádření ministerstva zahraničních věcí, ministerstva obrany a ministerstva vnitra povolení pro firmy, které chtějí s vojenským materiálem obchodovat. Pro každý jednotlivý vývoz zbraní pak opět ministerstvo průmyslu a obchodu vydává (po poradě s ministerstvem zahraničních věcí) tzv. licenci. Úkolem ministerské licenční komise je dohlížet na to, aby vývozem zbraní nedošlo k porušení zákonů ČR, ratifikovaných mezinárodních norem, k poškození zahraničně politických zájmů České republiky či k nelegálnímu reexportu zbraní jejich příjemcem.

Příkladem nefunkčnosti tohoto systému je pokus české firmy Thomas CZ ze srpna roku 2003 vyvézt tanky do Namibie. Jejich konečným uživatelem měla být Demokratická republika Kongo. Ta je zmítaná krvavým vnitřním konfliktem, jehož výsledkem jsou od roku 1998 tři miliony mrtvých a dva miliony vnitřně přesídlených. Na vývoz zbraní do země je uvaleno embargo EU. Udělená licence ministerstvem průmyslu a obchodu na tento vývoz, byla zrušena až poté, co o kauze informovaly sdělovací prostředky.

Na celém procesu udělování licencí je problematická skutečnost, že se vše děje za zavřenými dveřmi ministerstva. Veškeré údaje týkající se udělených či zamítnutých licencí, druhy, množství a cena vyvezených zbraní či místo jejich konečného určení podléhají vládnímu nařízení, které z nich činí utajované skutečnosti nebo obchodní tajemství. Veřejnost ani její volení zástupci v parlamentu tak nemají možnost účinně kontrolovat kam jsou vyváženy zbraně z ČR.
A to přesto, že v roce 2003 byly ze země vyvezeny zbraně za více jak 2,5 miliardy korun.

Kromě utajování dochází ze strany vládních orgánů také
k poskytování lživých informací. Příkladem může být např. kauza, kdy izraelský list Haarec obvinil Českou republiku, že v rozporu s mezinárodními sankcemi proudí české zbraně přes Sýrii (nechvalně známou represemi vůči vlastním obyvatelům) do Iráku ovládaného Saddámem Husajnem.

Ministerstvo průmyslu a obchodu proti tomu uvedlo, že od roku 2000 do Sýrie žádné zbraně nevyvezlo. Z celních statistik ministerstva financí však vyplynulo, že Česká republika vyvezla do Sýrie zbraně a jejich příslušenství (jako revolvery, pistole, náhradní díly k vojenským letounům, nebo vrtulníkům atd.) za více než 7 milionů Kč.

Absence veřejné kontroly je také jedním z důvodů, proč se české zbraně tak často ocitají v zemích, kde zuří ozbrojené konflikty či vládnou nedemokratické režimy. Zde namátkou jen několik příkladů:

Kambodža

Po pádu Pol Potovy genocidní diktatury docházelo v zemi k postupnému nárůstu napětí mezi armádou postkomunistického establishmentu a Rudými Khmery. Ozbrojené střety v roce 1997 vyústily v otevřenou občanskou válku. V zemi neustále dochází k porušování lidských práv, zejména ze strany policejního aparátu.

Česká firma Aero Vodochody dodala v roce 1996 do Kambodže 2 cvičné lehké bojové letouny L-39. Další dodávky těchto letounů (8 ks) se uskutečnily v roce 1997. Krátce před vyhrocením krize v roce 1997 prodala ČR do Kambodže 26 obrněných transportérů OT-64 SKOT a 40 tanků
T-55.

Srí Lanka

V krvavé občanské válce na Srí Lance bylo od roku 1983 zabito 70 000 osob, 800 000 civilistů uprchlo ze svých domovů a 600 000 osob se uchýlilo do zahraničí. Komise OSN dokumentují případy 12 000 osob, které zmizely po zadržení vládními bezpečnostními složkami. Amnesty International poukazuje na trvající případy mučení a mizení osob zadržených vládními silami. V řadách povstalecké organizace Tygři osvobození tamilského Ílámu (LTTE) bojují i dětští vojáci.

V roce 2000 až 2001 byly z České republiky vyvezeny na Srí Lanku tanky, raketomety a munice za 4 miliony dolarů. Jednalo se především o 16 raketometů a 41 tanků T-55 vyřazených z výzbroje české armády.

Jemen

Pod záminkou boje proti mezinárodnímu terorismu (Jemen je považován za jednu z jeho základen) dochází k věznění a protiprávnímu zadržování, svoboda projevu je omezována zastrašováním a trestním stíháním žurnalistů. Zacházení se zadrženými je špatné, objevují se zprávy
o jejich mučení. Jemen bývá velmi často označován za působiště mezinárodních teroristických organizací (mimo jiné
i Al-Kajda) a za tranzitní zemi pro zbraně určené do zakázaných států, např. Súdánu.

Poté, co se zjistilo, že konečným uživatelem 20 polských tanků pro Jemen v roce 1999 byl Súdán, Polsko další obdobnou transakci okamžitě zrušilo. Ne tak Česká republika. V roce 1999 a 2001 bylo do Jemenu vyvezeno celkem 97 tanků T54 a T55 a 12 lehkých bojových letounů L39C. Jemen se stal pátým největším odběratelem zbraní z ČR.

Etiopie, Eritrea a Gruzie

V důsledku předchozí krvavé vzájemné války dochází v obou zemích k těžkému porušování lidských práv. To umocňují i vnitřní konflikty. Etiopie bojuje s Frontou pro osvobození Oromo a s Národní frontou pro osvobození Ogadenu, podporovanou islamistickou skupinou al-Itihad, mající vazby na islamistické skupiny v Somálsku. Etiopie je také kritizována za brutální potlačování občanských demonstrací, zatýkání oponentů vlády (především z řad studentů, lidskoprávních aktivistů, žurnalistů), zadržování bez soudu, mučení ve vazbě či mimosoudní popravy.

V Eritrei v praxi nefunguje svobodná soutěž politických stran, vláda je v rukou jedné strany. Časté jsou střety ozbrojených opozičních skupin národnostního či náboženského charakteru. Dokumentovány jsou případy věznění kritiků režimu (zejména žurnalistů a politických disidentů) a zadržování bez soudů.

V roce 2001 byly do Etiopie z České republiky vyvezeny
4 ks cvičných bojových letounů L39C Albatros. Přes zbrojní embargo Rady bezpečnosti OSN a Evropské unie bylo do zásilky pro Eritreu se souhlasem českých státních orgánů
a s garancí gruzínského státu v roce 2001 zařazeno třicet tun zbraní, včetně samopalů a munice od české firmy Thomas CZ. Po zásahu celních orgánů v Bulharsku (kde mělo ukrajinské nákladní letadlo mezipřistání) skončily zbraně v Gruzii, která je vnímána jako jedna z tranzitních zemí pro zbraně určené asijskému regionu. Gruzínské státní orgány kontrolují jen necelou polovinu svého území, stále zde není ukončen konflikt se separatistickou Abcházií, jednou ze sousedních zemí Gruzie je i neklidná Čečenská republika Ičkerie. Přesto v této zemi skončilo v roce 2000 deset tanků
T-55 a 6 vlečných děl ráže 122 vyřazených z Armády ČR.

Angola

V důsledku dlouholeté občanské války v zemi dochází
k těžkému porušování lidských práv. Na části území (např. enkláva Cabinda) stále probíhají ozbrojené střety povstalců s vládními vojsky. Vládní síly se při ozbrojených akcích dopouštějí násilí na neozbrojených civilistech, kteří jsou mučeni, mrzačeni a zabíjeni. V důsledku konfliktu mnoho Angolanů uprchlo do zahraničí, v zemi žijí 4 miliony vnitřních uprchlíků. V konfliktu je používáno velké množství nášlapných min, které zabíjejí další nevinné civilisty. Angolské ozbrojené síly jsou navíc, podobně jako armády řady dalších afrických států, zapojeny do ozbrojeného konfliktu v Demokratické republice Kongo.

Angola byla tradičním odběratelem českých zbraní už v dobách reálného socialismu, kdy Československo vojensky podporovalo prosovětskou vládu, a zůstává jím
i v nových podmínkách. Jen v letech 1999 – 2000 český stát (skrze Slovensko) prodal z výzbroje Armády ČR do Angoly 12 samohybných děl a 18 pojízdných raketometů.

Zimbabwe

Vláda prezidenta Roberta Mugabeho, reprezentovaná vládní stranou ZANU-PF (Africká národní unie Zimbabwe – Vlastenecká fronta), se ve snaze udržet si moc dopouští stále masovějšího porušování lidských práv. Státem sponzorované milice se dopouštějí násilného vyhánění bělošských farmářů. O práci a obživu tak přišlo i 70 OOO jejich černošských dělníků. Důsledkem je rozvrat zemědělství
a ekonomiky státu a hrozící hladomor.

Armáda Zimbabwe se také podílí na vojenské pomoci místní vládě ve vnitřním konfliktu v Demokratické republice Kongo. Za tuto „bratrskou pomoc“ dostala zimbabwská vláda výsadní právo na těžbu dřeva v deštném pralese na konžském teritoriu na území o rozloze 81,5 milionu akrů. Jedná se o největší těžařskou operaci svého druhu na světě.

Přesto všechno skončilo v této africké zemi několik desítek českých zbraní. Již v roce 1992 dodala Česká republika do Zimbabwe 20 ks raketometů. Rok 2000 pak znamenal pro Zimbabwe zbrojní podporu od české vlády v podobě
1 000 ks protitankových zbraní, 6 raketometů, 10 houfnic
a několika tisíc samočinných pušek a kulometů.

Tento výčet, který v žádném případě není úplný, dokládá, že Česká republika prostřednictvím licencí na vývoz zbraní udělovaných ministerstvem průmyslu a obchodu
hrubě porušuje Kodex pro obchod se zbraněmi (EU Code
of Conduct on Arms Export) přijatý Evropskou unií v roce 1998, který se jako kandidátská země zavázala dodržovat. Kodex EU totiž stanovuje pro obchod se zbraněmi
mj. tato kritéria:

- respektovat lidská práva v zemi finálního určení,

- nevydávat exportní licence, pokud existuje riziko, že by navrhovaný vývoz mohl být užit k vnitřní

represi,

- nepovolit vývozy zbraní, které by provokovaly nebo prodlužovaly ozbrojené konflikty nebo zostřily existující napětí v zemi konečného určení,

- nevydat vývozní licence, pokud je zřejmé riziko, že by příjemce použil navrhovaný export agresivně vůči jiné zemi nebo k vymáhání teritoriálního nároku
silou.

Problematickou oblastí vztahu ČR k obchodu se zbraněmi je také pořádání mezinárodního zbrojařského veletrhu. Ten se nyní koná každé dva roky v Brně (v roce 2003 šlo o největší evropský zbrojní veletrh) pod oficiální záštitou ministerstva zahraničních věcí, ministerstva obrany a ministerstva průmyslu a obchodu. Na ploše okolo 27 000 m² se představily zbrojařské firmy z celého světa. Mezi vystavovateli v minulosti nechyběla ani čínská státní zbrojovka NORINCO nebo ruská státní společnost Rosoboronexport, která svůj zisk zakládá na vyzbrojování obou válčících stran či se podílí na vyzbrojování nedemokratických režimů. Stejně tak na veletrhu IDET můžete shlédnout propagační stánky výrobců protipěchotních min (které jsou Ottawskou konvencí o zákazu nášlapných min z roku 1997 zakázány) americké firmy Raytheon, izraelské společnosti I.M.I. a dokonce i české zbrojovky Poličské strojírny. Izraelská firma RAFAEL sklidila na IDETu v roce 2001 velký úspěch se svojí sérií ručních protitankových řízených střel s výstižnými názvy „Vystřel a zapomeň!“ či „Vystřel a pozoruj!“

Zdroje:

Amnesty International, Saferworld, Human Rights Watch, SIPRI (Stockholm International Peace
Research Institute), Conventional Arms Transfers
to Developing Nations 1993-2000 (Congressional
Research Service/CRS Web), OSN, Arms Trade
Resource Center, Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Ministerstvo financí ČR, Vláda ČR, AERO Vodochody, Lidové noviny.

Pokud jste stejně jako my pobouřeni tím, že se Česká republika prostřednictvím zbrojních vývozů podílí nejen na porušování mezinárodních dohod o obchodu se zbraněmi, ale především na brutálním pošlapávaní lidských práv ve světě, na zabíjení a mrzačení civilistů, na eskalaci ozbrojeného násilí při občanských válkách či etnických konfliktech, dejte svůj nesouhlas najevo!

- podepište petici žádající ministra průmyslu a obchodu, aby se zasadil o přísnější kontrolu vývozu zbraní z ČR a o odtajnění informací o vývozech zbraní z ČR (petice je k dispozici na http://zbrane.ecn.cz, případně vám ji zašleme poštou),

- požadujte po státních orgánech a svých volených zástupcích, aby se zasadili
o to, aby Česká republika dodržovala Kodex EU pro obchod se zbraněmi,

- zúčastněte se veřejných protestů proti obchodu se zbraněmi,

- zapojte se do činnosti organizací požadujících účinnou regulaci obchodu se zbraněmi,

- rozšiřujte informace z tohoto letáku.